Na první pohled se takové tričko jeví jako celkem jednoduchý proces. Ráno vstaneme, po chvíli stání před skříní z ní vytáhneme ten správný Pískacie kousek, který si jen přetáhneme přes hlavu a ruce, a hurá do ulic. Co však tomuto „kusu látky“ předchází?
Jaký je proces výroby Pískacieho trička, než si najde svého majitele?
Spolu s Majem, spolumajitelem Pískacie, jsem navštívila krejčovskou dílnu v Hlohovci, kde se to celé „peče“. A tedy Pískacie trička se za svůj původ vůbec nemusí stydět. Jejich výroba je maximálně humánní a zůstává u nás doma, na Slovensku. Látka z bavlny, kterou pletou u sousedů v Čechách, je dovážena do dílny v Hlohovci.
Tam už spadá pod ochranná křídla jedenáct krejčích, z nichž každá zastává v dílně svou úlohu. Nejprve se z velkých balíků látky změří potřebné množství a to se rozstřihá podle toho, jaký střih tričko nakonec dostane. Předpřipravené střihy putují na stoly šičkám, které nastrihanou látku sešijí tak, aby získala podobu trička. Na každé tričko se přišívají nášivky s logem a velikostí a také štítek s instrukcemi o původu trička, jeho materiálu a o tom, jak se má prát. Zůstává už jen na přední stranu hotového trička přišít nášivku z koženky, pod kterou je píšťalka, aby se tričko stalo Pískacím. Z dílny pak hotová trička putují do prodejen nebo kurýrovi, který tričko doručí téměř až do vaší skříně.
Jedenáct žen v malé dílně v Trnavském kraji takto poctivou manufakturní prací dokáže ušít až 1 000 triček týdně. Díky jejich pilnosti může nosit Pískacie celá rodina!
Jak vznikla spolupráce Pískacích triček a hlohovecké dílny?
V době, kdy se poptávka po Pískacích tričkách zvyšovala, Majo se Silviou hledali krejčovskou dílnu, která by dokázala zastřešit celou výrobu. Našli ji v Hlohovci a vznikla z toho krásná spolupráce, která trvá už od roku 2014. Není jen o ní jsme se bavili i s majitelkami dílny, maminkou Jankou a dcerami Lenkou a Katkou.
Dílna vznikla v roce 2004, když skončila oděvní firma OZETA, která zaměstnávala mnoho krejčích v okrese. Pracovaly v ní v té době i maminka s dvěma dcerami, které se rozhodly vzít osud do vlastních rukou a založily rodinný podnik. „Nejprve jsme v dílně byly jen my tři a zkoušely jsme všechno – svatební salón i pánské oblečení,“ vzpomíná na začátky maminka Janka. Říká, že kdysi pracovaly až do pozdních večerních hodin a vůbec se nezastavily.
„Odkdy spolupracujeme s Pískacími tričky, posunuly jsme se někam jinam,“ tvrdí Lenka o rodinném podniku, krejčovské dílně v centru Hlohovce. S příchodem Pískacích práce přibývalo a tak se počet krejčích postupně zvyšoval. „Dnes nás je už jedenáct a stále je málo!“ směje se Janka.
Tři ženy jednoho rodu zasvětily krajčířině celý život. Všechny tři jsou vyučené krejčové a nedokážou si představit, že by dělaly něco jiného. I další krejčové si do firmy vybírají hlavně podle osobního pocitu a na základě předchozích zkušeností z OZETY. „Mnoho žen tehdy přišlo o práci a mnoho z nich byly naše kamarádky. Znám je a vím, jak pracují. Je to lepší, než kdyby přišla někdo z úřadu, kdo to dělat ani nechce,“ vysvětluje Janka. Na mou otázku, co dělají ve volném čase, odpovídá Katka, která na rukách drží další následovnici, dceru Emku: „Volný čas nemáme, věnujeme se tomu naplno. Je to pro nás práce, která nás baví.“
Ženy jsou v dílně na děti zvyklé, samy jsou téměř všechny matkami a děti se tak staly součástí firemní kultury. „Mají tu svůj koutek na hraní a tráví v dílně čas. Jsou zde pod dozorem a zároveň ženy – matky mohou chodit do práce,“ vysvětluje maminka Janka.
V současnosti je jedenáct žen v krejčovské dílně hlavní náplní práce šití Pískacích triček. Jsou za to vděčné a říkají, že kdyby se jim trička nelíbila, asi by se tomu tolik nevěnovaly. Do spolupráce daly úplně všechno. „Kdyby nebyly Pískacie, nebyly bychom ani my,“ dodávají.
Co všechno tedy tomuto kusu látky předchází?
Za každým tričkem je kus upřímné práce. Za každým stehem, každou nášivkou je příběh žen, které díky tričkům dostaly práci. Práce je poctivě zaplacená, výroba zůstává lokální a vy se tak můžete stát nositeli triček bez výčitek.
A o tom, že nošením lokální tvorby a podporou designérů si za sebou táhneme menší ekologickou stopu než podporováním fast fashion, zase někdy příště…
Text: Veronika Pilátová