Je to tak rodinné, jak rodinné to jen může být

Pískací vznikly jako nostalgické ohlédnutí za minulostí. Silvia Némethová takové tričko jako malá nikdy neměla. A najednou se jí splnil sen, když spolu s Majem přinesli na trh značku, která baví děti i dospělé.

Setkala jsem se s nimi u nich doma a povídali jsme si nejen o vzniku a filozofii značky, ale i o zodpovědnosti a o tom, jak se podniká, když žijete v jedné domácnosti.

Silvia Némethová studovala grafický design a později fotografii na VŠVU, odkud přešla do castingové agentury a později na produkci, kde se setkala s Majem. Dnes tvoří rodinu spolu se dvěma dívkami – Zarou a Amelií. K tomu jim přibyla i Pískací trička. „Klasický scénář,“ směje se Silvia.

 

Silvio, vím, že Pískací trička vznikla jako „mateřský“ projekt, když ses doma starala o své dvě holky. Jak vznikl nápad právě na Pískací trička?

 

Silvia: Z dětství jsem si pamatovala pískací tričko jako něco podpultového a luxusního, co jsem strašně chtěla. Dlouho mě pronásledovala myšlenka, že tato trička úplně zmizela z obchodů. Nikde jsem je nemohla sehnat, neměla jsem takové tričko ani jako malá a bylo by super, kdyby se znovu objevila. Ale byl to jen takový sen. Majo mi ho ale pomohl zhmotnit. Má rád nové výzvy, a tak jednoho dne objednal pískátka…

 

 

Majo: Ano, věděli jsme, že to chceme vyzkoušet, ale nevěděli jsme, co v tom vlastně píská. Tak jsme hledali. Kupovali jsme dětské knížky, které jsme rozstřihávali, a posílali různým výrobcům, že TOHLE chceme.

  

Jaké byly začátky podnikání na mateřské?

 

M.: Začali jsme s nátělníky, které jsme objednávali hotové, a jen jsme našívali pískátka. Velmi rychle jsme si ale uvědomili, že jsou to jen další trička, kterých je na trhu už milion, a nemají přidanou hodnotu. Bylo by to sice levnější a náš zisk mohl být vyšší, ale nás bavila představa, že se to celé bude šít na Slovensku.

 

S.: Cestou pokus–omyl jsme začali hledat materiály, střihy, já jsem si něco kreslila a pak to zhmotňovala. Chtěli jsme, aby to bylo hezké, nositelné, aby byl střih lichotivý pro každou postavu.

 

 

Ujalo se to?

 

S.: Trička jsme ze začátku oblékali holkám do školky a ostatní děti z nich byly nadšené. Tak vznikla první poptávka. Pak jsme vytvořili velmi jednoduchý web a facebookovou stránku a čekali, co se bude dít. Najednou začalo přicházet hodně objednávek a já si je chaoticky zapisovala do čehokoli, co bylo po ruce. (směje se)

M.: Kromě toho jsme se v roce 2013 zúčastnili prvního Majálesu, který pořádali lidé z organizace Čerstvé ovoce. Tam nás podpořili i Ďuri Kemka a Robo Roth a my jsme během jednoho dne všechno vyprodali. Další dny jsme neměli co prodávat, tak jsme tam stáli jen s vizitkami. O rok později jsme měli odběrné místo v bratislavském Kontakte, který otevírala Dana Kleinert. Lidé tam chodili, což byl první signál, že by to opravdu mohlo fungovat.

 

A jak je to s tvým navrhováním střihů? Musela ses učit kreslit?

 

S.: Ne, já si jen tak něco čmárám, vůbec to není reprezentativní. (směje se) Pak to ale konzultuji s vedoucí švadlen Lenkou a ony mi postupně dokážou střih vykonstruovat. Je to hodně o vzájemné komunikaci a zkoušení. Až když se mi zdá, že by to tak mohlo být, začneme vyrábět i jiné velikosti. Pravda je taková, že moje Zara je figurína na velikost XXS, já jsem S, Majo je jasné L. Někdy jedeme úplný handmade. Je to tak rodinné, jak jen to může být.

Vždy, když máme novou látku, ušiju z ní nejdřív šaty holkám, abych viděla, jak se pere, kolik vydrží a jak se materiál chová. Takto to testujeme, než to pustíme ven.

 

A co tvary nášivek, pod kterými je schované pískátko?

 

S.: Ze začátku jsme dělali jen jednoduchý kruh, protože to se nám s Majem líbilo nejvíc. Ale lidé si začali přát i jiné vzory – srdíčka nebo zvířátka. A tak jsme se naučili jejich poptávku vyslyšet.

 

Zmínila jsi materiály. Vím o vás, že chcete být co nejvíce lokální a vědět, odkud materiály pocházejí. Byla ekologičnost vždy součástí filozofie značky?

M.: Dělali jsme si průzkum, jak to dělají ostatní. Když jsme ale zjistili, že mnozí objednávají z Číny, hned jsme to zavrhli. Věděli jsme, že chceme jít lokální cestou. Hledali jsme někoho, kdo vyrábí látky, protože na Slovensku jsme nikoho nenašli. Nakonec se to podařilo v Česku.

Od té doby uplynulo několik let a trička lidi pořád baví. Co se změnilo, respektive nezměnilo?

S.: Změnil se počet švadlen. Z původních dvou žen nám trička šije už 11 švadlen v Hlohovci, kde kolem roku 2000 textilní výroba skončila zavřením OZETY. Otevřeli jsme první obchod na Miletičově, který máme dodnes. Minulý rok přibyla prodejna v Trnavě. Krátce poté jsme otevřeli i Košice. A rádi bychom otevřeli i prodejnu v Praze.

  

Jste v kontaktu se svým zákazníkem?

S: Ze začátku jsem trávila čas i v prodejně, když byly děti ve školce. Dnes už vím, že se můžu spolehnout na holky v prodejně, takže tam nechodím tak často. Ale ráda se tam zastavím, když je potřeba pomoct.

Jaký je váš zákazník?

S.: Myslím si, že náš typický zákazník je máma. Máma, která nakupuje pro dítě, a pak i pro sebe. Velmi dobře se nám prodávají velké oversize šaty, dokonce mám pocit, že díky lichotivému střihu začínají v prodejnosti předbíhat trička. To jsem vždy chtěla – aby se i máma s pár kily navíc u nás oblékla a odcházela spokojená.

M.: Cílová skupina je tedy asi rodina. Ale jsou i lidé, kteří si kupují trička na dovolenou, nebo přijde manažer v obleku a ty vůbec netušíš proč – a on si opravdu koupí tričko na volný čas.

Jak jste přistoupili k cenotvorbě? Na Slovensku je to složité, lidé si často neuvědomují, kolik práce za tím je.

S.: Kdybychom chtěli zisk, jaký si představujeme, tričko by bylo mnohem dražší. A myslím si, že by už dražší být nemělo. Děti z něj rychle vyrostou a ne každý si to může dovolit.

M.: Od začátku jsme chtěli najít správnou rovnováhu. Náklady jsou vysoké a samozřejmě jsme chtěli vyšší zisk, abychom mohli růst. Ale dali jsme si hranici, že dětské tričko by nemělo stát víc než 15 €. Samozřejmě v obchodních centrech najdeš trička i za 3 nebo 5 eur.

Doufali jsme, že nás to jednou uživí – nejen švadlenu. Na začátku to totiž opravdu živilo hlavně švadlenu a prodavačku. Lidem se tehdy zdálo 15 eur hodně, zažili jsme to i na trzích, kdy maminky tahaly děti pryč od stánku.

Postupně se ale díky euru i dalším lokálním značkám s vyššími cenami změnilo vnímání. Lidé vidí náš příběh a kvalitu, a proto cenu akceptují.

Zvýšili jste někdy cenu?

M.: Ne, držíme ji pořád stejnou. Snažíme se hledat efektivnější cesty, abychom ji nemuseli zvyšovat.

  

A jaké jsou vaše ambice a ambice Pískacích triček do budoucna? Majo, ty jsi zmiňoval, že byste se chtěli více věnovat například ekologické stopě, kterou jako značka zanecháváte…

M.: Rád bych na blogu víc otevřel téma ekologické odpovědnosti. Když někdo dováží zboží z Číny, tričko urazí tisíce kilometrů. Lokální výroba zatěžuje přírodu méně.

S.: Zákazník si u nás může „namíchat“ tričko na míru. Počká si pár dní, ale dostane přesně to, co chce. Nevyrábíme zbytečné zásoby, neskladujeme velká množství a nevzniká odpad. Vyrábíme víceméně na objednávku, což má pozitivní dopad i na cenu.

Řídíte se tím i v soukromém životě, snažíte se žít zodpovědně vůči přírodě i sami sobě??

M.: Nechci to zlehčovat, ale až tak to neprožíváme a spíš v tom hledáme rovnováhu. Rozumím tomu, že lidi čím dál víc zajímá, co a kdo se skrývá za produkty, a snaží se vyvíjet tlak na výrobce, kteří vyrábějí někde v Bangladéši za malé peníze a mají obrovské zisky. Ale pro mě je to široké téma, které je velmi těžké uchopit. Co by to znamenalo pro celou Asii, kdyby se tam výroba zrušila? Firmy by se měly snažit být natolik zodpovědné, aby práce zaměstnance naplňovala, aby ji nevykonávaly děti, ale dospělí a v normálních podmínkách. To je jasné. Ale osobně to vnímám tak, že kde by ti lidé byli bez té práce, i když je špatná? Stejně tak přišly velké společnosti i na Slovensko, protože jsme pro ně levná pracovní síla. Je jen na nás a celé společnosti najít v tom rovnováhu spolu s majiteli firem.

Takže nákupy podporujeme i velké značky, ale snažíme se to vyvažovat.

Děláme to tak, aby to naše švadleny bavilo, abychom trh nezaplňovali zbytečným zbožím a prodáváme jen tolik, kolik lidé chtějí. Vidím, že i dílnička v Hlohovci se posouvá, roste, a tím pádem se posouváme i my. Stopu Pískacích nevytváří jen to, že my dva se Silvií děláme něco, co nás baví, ale dnes je do toho zapojených už 22 lidí, kteří na tom nějakým způsobem participují.

  

Jak vypadá vaše denní rutina? Teď je úterý, čtyři hodiny odpoledne a zastihla jsem vás doma. Jak si dělíte práci, dokážete vůbec oddělit práci od soukromí?

S.: Od té doby, co je Majo doma, je to celé takové pohodové, máme to plynule rozdělené. Zajímavé je, že mě spousta lidí odrazovala: Když budete oba doma a pracovat spolu, polezete si na nervy a bude to pořád jen práce… Já to tak nevnímám. Pro mě je to koníček a oba chceme, aby to bylo stále lepší, proto nás to baví.

Možná kdybychom spolu pracovali v nějaké firmě, bylo by to jiné. Ale tím, že to děláme společně se stejným cílem, stalo se to naším životem.

M.: Ale zároveň jsme vlastně pořád v práci. Přestože jsme pořád doma. Pokud někdo řeší work-life balance, já bych to v našem případě nazval prostě životem. Nedělíme to na práci a zbytek života, protože jsme pořád v práci a popri tom řešíme dětem kroužky a další rodinné povinnosti. Usínáme s myšlenkami na to, co a jak bychom ještě chtěli. Takže jsme v podstatě pořád v práci.

Ale ste šťastní?

Majo: Úplně.

Silvia: Ažse to bojím říct. (třikrát klepe na dřevo)

Text: Veronika Pilátová